ŽIVOT SE SMEČKOU aneb jak s námi jde čas

 

 

Od malička jsme měli doma nějaká zvířátka, nejprve kočky, pak psy, dva německé ovčáky, moje první veliké psí lásky, úžasné kamarády. Druhý z nich zemřel v roce 2005 a další pes už nebyl v plánu. Tak jsem si pořídila potkánky.

V roce 2009 jsem se rozhodla pořídit si chrta. Po prostudování chrtích povah jsem ustoupila z myšlenky pořídit si saluku, a postupně jsem se zamilovala vipetů. Pokukovala jsem i po greyích, ale v té době pro mě byli „příliš velicí“. Nejprve mě napadlo podívat se po útulcích, zda tam není nějaký vipetík, co hledá domov. Nechtěla jsem totiž chodit na žádné výstavy, ani dostihy, ani chovat. Naštěstí jsem ale žádného takového nenašla, tak po chvilkovém rozmýšlení jsem oslovila chovatelku Květu, která měla v nabídce ještě dvě volná štěňátka, naší Cynthulku a chlapečka Camariona. Jeli jsme na návštěvu a bylo jasno, já jsem chtěla holčičku (v té době jsem chtěla hlavně holčičku a jakoukoli barvu jen né žíhanou), ale bohužel jsem si musela ještě týden počkat, protože jsme se zrovna stěhovali a nechtěla jsem si jí brát do toho šrumce. Týden utekl a princeznu jsme si odváželi domů. Bylo jí tehdy 5 měsíců a jela od smečky, které velela její babička, pak tam měla ještě maminku, tetičku a brášku. Logicky jsme čekali, že bude smutnit, proto jsem hned na veterině koupila feromony do zásuvky, prý by mohli pomoci. Jenže…., Cynthul se neskutečně od první hodiny upnula na mě a brečela a byla nervózní, jen když jsem odešla z místnosti, byť tam s ní byl páníček. Vadilo jí, i když jsem odešla na balkón a to na mě přes sklo viděla, prostě chtěla mě, být pořád se mnou. To bylo první, s čím jsme bojovali, ale co jsme zdárně po chvíli tréninku překonali. Horší to bylo s celkovou samotou. Cynthul mohla být unavená, jak chtěla, to bylo jedno, jakmile jsme odcházeli, začala nervózně chodit po místnosti sem a tam, zrychleně dýchala, srdce bilo jako o život, vypadala na infarkt. Trénovali jsme odchody za dveře, ven na chvilku, nebo do jiné místnosti. Jiná místnost ještě OK, ale odejít pryč? Znamenalo to ječení, vytí, škrábání, infarktové stavy, kadění, čůrání do postele, skákání na dveře až do výšky horního futra. Zároveň moc nechtěla papat, ani když jsme byli doma, natož když jsme nebyli. To se granulí ani netkla, ani nepila. Byli jsme zoufalí. Hledala jsem rady, kde se dalo, řešila jsem separační úzkost s veterináři, chovatelkou, hledala rady na internetu, až jsem jednoho dne narazila na fórum Adopce chrtů, kde jsem našla jak rady, tak odkaz na paní doktorku Žertovou. Chvíli jsem fórum studovala a pročítala informace o již adoptovaných chrtech, až jsem se rozhodla, že pořídím Cynthulce greyího kamaráda. Stejně jsem to měla do budoucna v plánu, aby měla Cynhulka dalšího chrtího kamaráda a tak jsem se rozhodla budoucnost mírně uspíšit. Nejprve jsem chtěla fenku, což jsem si ale rozmyslela po chvilce, když jsem zjistila, že jsou všichni kastrovaní a přišlo mi, že s klukem by mohli být větší kamarádi. Taky jsem ztratila svůj „odpor“ k žíhaňákům a naopak jsem se do nich zamilovala. Takže ač jsem nejprve přemýšlela o černouškovi, po chvíli jsem to přehodnotila, také i podle popisu byl ideál žíhaňák, tehdy ještě jménem Rex. Doma jsem tuto možnost nadhodila a byla mi schválena, takže když jsem si všimla, že o Rexe by mohl mít někdo zájem, neváhala jsem a vyplnila pro něj dotazník. V tu chvíli jsem se ale setkala s velikým nepochopením, protože to schválení bylo myšleno prý hodně do budoucna.Takže sice jsme absolvovali adopční pohovor, ale u Michala se nic nezměnilo a byl stále proti. Musela jsem s těžkým srdcem a hodně slzami adopci odmítnout. Mezitím jsme navštívili paní doktorku Žertovou osobně, rady navíc se mi nedostalo, jak jsem čekala, pouze to, co jsem už měla načtené. Možnost adopce mi od paní doktorky nebyla doporučena, neboť tito psi jsou prý podle paní doktorky nepřizpůsobiví, neznají život doma, mohli by Cynthy ještě naučit něco horšího než jak to je. Byla mi doporučena např. čivava…. Odešla jsem ale se stále stejnou chutí adoptovat, jelikož jsem si přesně vzpomněla, jaké předsudky mělo okolí, když jsem si pořizovala Cynthy. To mě strašili např. jak s ní budu muset denně běhat 50 km apod.  Další předsudky směrem k adopťákům jsem si vyslechla i od dalších lidí, kteří měli chrty, a i ti strašili, že mi grey bude Cynthy lovit, bude nepřizpůsobivý, setkala jsem se i s označením vypatlaný blázen...

 

Později krom trénování samoty mě napadla spásná myšlenka, půjčíme si na chvilku k nám domů jezevčíka Voríka od Michalových rodičů. Jeli právě na dovolenou, takže se to akorát hodilo. Mohli jsme si tak vyzkoušet jaké je to venčit a starat se o dva psy a zároveň uvidíme, jak na tuto změnu zareaguje Cynthy. A Cynthy zareagovala na 100% báječně, byl to úplný obrat, najednou žádné dýchání a chození před odchodem, žádná separačka, žádné rozšlapané a po zdech rozmazané bobky a loužičky na přivítanou. Vordík se od té doby stal její obrovský kamarád, kterého moc miluje a vždy se může uvrtět ocáskem, co jen zmíníme jeho jméno. Venčit dva psy bylo taktéž naprosto únosné.

 

TAKŽE po chvíli bylo rozhodnuto, Rexík na mě ještě čekal, požádala jsem znovu o rezervaci a byla mi schválena. Začali jsme chodit poznávat adopťáčky trochu víc, chodili jsme na společná venčení na psí louku na Meteor. Myslela jsem, jak si tam Cynthul s nimi zaběhá…Tak nezaběhala. Nejen že nechtěla, ale ono to také nebylo úplně ideální, mohlo se stát, že by jí někdo opravdu chtěl lovit, což jsme se ale dozvěděli až posléze. Až ve mně později hrklo a pochopila jsem ty trochu vyvalené pohledy, když jsme Cynthuli hned pustili na volno mezi bandu greyů. Někteří holt malé pejsky moc neznají a Cynthy je rychlá, což by pak opravdu mohli mít tendenci jí honit, když se neznají.

A pak nadešel den D, 27.února 2010, příjezd adopťáčků z anglického RGT. Nemohla jsem dospat, vše bylo připravené, mističky, pelíšek, oblečky objednané, obojek koupený. V té chvíli jsem ještě stále netušila, jak moc mě začnou obojky a oblečky pro chrty bavit. Když jsme si pořizovali Cynthul, brala jsem to jako nutné zlo, že se bude muset oblékat v zimě a obojek jsem pořídila jen jeden chrtí a myslela, že s ním vystačí pomalu do konce života. Byla jsem tak zvyklá od našich vlčáků, oba měli jeden řetízkový obojek na celý život. Jak jsem se tehdá mýlila.

Transport přijel spolu s námi, ve stejný čas a dokonce jsme i stejně bloudili, protože se nás přepravci ptali na cestu, kterou jsme také nevěděli, ale pak jsme jeli za nimi a místo předání pejsků jsme zdárně našli.

Rexík byl vyndán z auta asi pátý, hned jsem si ho vzala a šli jsme se venčit a já byla trochu vykulená z toho jak je veliký oproti Cynthul. Zpočátku jsem, jako mnozí jiní říkala, že preferuji nějakého menšího greye k Cynthulce. Po chvíli jsem samozřejmě zjistila, jaká to byla hloupost, velikost je to poslední, o co jde. Rozhodli jsme se, že Rex se nebude jmenovat Rex, jelikož je to jméno spíš pro vlčáka a tak jsme se dohodli, že to bude Laky, podle jeho závodního jména Laka Preview. Stejně na jmého Rex vůbec neslyšel. Lakynek byl od počátku naprosto zlatý, jemný, něžný brouk. Chvíli jsme si mysleli, jestli není hluchý, protože absolutně nereagoval, když jsme na něj mluvili. Asi na něj nikdo nemluvil a on vůbec nechápal, že by na něj někdo mohl promluvit. Také se zpočátku trochu bál pohlazení a Michala, ale během jednoho dne jsme to překonali. První seznámení se Cynthy proběhlo naprosto bez problémů, sice jsme neuváženě nedali Lakymu košík, ale nic se nestalo. Bohužel ač člověk prostuduje a vyslechne si mnoho, některé věci mu dojdou až později. Doma Lakuš absolutně nezvládal schody do bytu, ve kterém jsme v té době bydleli, ale během 2 venčení se pomaličku naučil po nich jít a pak z toho měl stejnou radost jako já a po chvíli je chodil jako absolutní suverén. Podle popisu žil Laky nějaký čas v rodině v Anglii. Ale asi nejspíš někde v kotci, nebo nevím, ale byt vůbec neznal. Narážel do skleněných dveří, lekal se zrcadla, plovoučka byla obr problém a dlouho jsme měli všude cestičky z koberců, po kterých chodil. Když koberec nebyl, když si ho třeba při chůzi posunul, tak se snažil skočit na další nejbližší koberec. Asi z toho důvodu první kam Laky po příchodu do bytu šel, byl gauč. Hned na něj skočil a už na něm zůstal. Gauč byl umístěn hned vedle dveří v obýváku, takže udělal z chodby jen hop a byl na něm.Taky jsem byla trochu zděšená jeho apetitem, hltal granule jak blázen a dusil se u toho, tak jsme je začali namáčet, aby se nám alespoň neudusil a čekali až začne jíst pomaleji. (Nezačal :-)). Cynthy zpočátku hodně, hodně žárlila, ale zároveň byla ráda, že měla parťáka, když nebudeme doma. Po separačce nebylo už ani památky a Cynthul se začala konečně projevovat jako normální vipetí puberťačka a začala hlodat postel a vymýšlet jiná veselá překvápka. Sláva za to!

Lakuška byl prvních 14 dní hodně moc nesmělý, měla jsem dovolenou, ale trénovali jsme samotu, zároveň jsme se několikrát setkali s kočkou a on ani nehnul brvou (to byl ale ten počáteční šok, po měsíci už je chtěl zabít), v lese před ním vyběhl zajíc a on opět nic, zato Cynthy okamžitě zdrhla. A také díky bohu za to, protože opět, ještě jsem neměla plně vžité jak s adopťáčkem zacházet, jsem ho vedla na stopovačce, a kdyby chtěl utéci, tak by se mi asi vytrhl z ruky a mohlo se mu u toho něco stát. Hodně se bál lidí, především mužů, ale velmi rychle si zvykl na svoji rodinu a muže v ní, takže se bál jen cizích. Bál se i ruchu na chodníku a na silnici, přejít rušnější silnici byl zpočátku docela problém.

 

Jsem opravdu vděčná za to, že tohle první seznamování se vším novým a neznámým jsme prožívali spolu, že Laky hned po transportu šel k nám domů. Někdo preferuje pejska z dočasu, ale já si naopak myslím, že vše si spolu prožít a vše se spolu učit je jen ku prospěchu vzájemného vztahu.

 

Asi měsíc co jsme měli Lakušku, jsme se jeli proběhnout na zahradu a stala se pro mě strašná věc. Když jsem se vracela pro něco do auta a šla zpět, tak se Lakymu, hadovi jednomu obratnému, podařilo protáhnout mezi mnou a brankou. Opravdu jsem byla přesvědčená, že tam není žádná skulina. A Laky si klusal ulicí ode mě. Byl úplně mimo, zmatený, roztěkaný, vůbec nereagoval, na rozdíl od vodítka, kde už docela fungoval a vnímal mě. Bylo to pro něj něco neznámého a on vůbec nevnímal. Popošla jsem k němu a on odběhl dál, a pak znovu a znovu až se opravdu rozběhl a utekl pryč z ulice. Nasedla jsem do auta a jezdila v okolních ulicích, couvala, otáčela se v ulici apod., což pro mě jako pro docela špatnou, nevyježděnou řidičku byl hrozný zážitek. Naštěstí jsem ho po chvíli dostihla kousek od domu, zastavil se u psa, který šel kolem naší zahrady. Díky bohu za to, díky tomu jsem ho mohla chytit. Rozdýchávala jsem tento útěk docela dlouho.

Také musím uvést, že pro mě nikdy nepředstavoval problém fakt, že Lakyho nebudu moci pro jeho vlastní bezpečnost pustit z vodítka. Ač jsme měli s rodiči vlčáky oba dva vychované a poslušné, venku na procházkách jsme je nikdy nepouštěli, běhali si na volno prostě na zahradě a procházka rovnalo se jít na vodítku. Možná proto jsem toto nikdy nebrala jako jakoukoli překážku a omezení, ani jsem ho nelitovala, že Cynthy může na volno a on ne, brala jsem to jako fakt a myslím, že on díky tomu taky, nikdy jsem ani neměla pocit, že on tím strádá a nedala mu najevo, že by tím snad strádat mohl.

 

Cynthy Lakušku postupně začala brát jako parťáka a kamaráda nejen když byli spolu doma sami, chtěla si s ním hrát a vybízela ho ke hře. Laky na ní ale nereagoval, s ní si hrát ani běhat nechtěl. Naopak si chtěl hrát s cizími pejsky, nejlépe malými. Laky opravdu miluje malé psy, nevím, jestli ho fascinují, nebo čím to je, občas na ně pohlížel pohledem že ani neví co si o nich má myslet, to jsem vždy zpozorněla, ale nikdy, nikdy po nich nevystaroval, nechtěl kousnout, to vlastně žádného psa. Za to taky moc děkuji jeho skvělé povaze, protože díky mé nerozvážnosti jsem mu ani při prvních setkáních s jinými psy v dobách kdy jsem ho pořádně neznala a třeba běhání s někým neznámým nedávala košík. To vše až později, ale ne proto, že by to třeba bylo potřeba, ale proto, že je to vždy bezpečnější pro obě strany. Preventivně.

Každopádně Cynthu si s Lakym od začátku mohla dělat co chtěla, naprosto vše ji toleroval a toleruje, nechá se od ní bez protestů okusovat čumák, což je Cynthul oblíbená zábava po běhání, nebo když Laky běhá a né s ní a nebo když jsem ho volala, a on nešel, tak ho hned začala okusovat, asi za trest ho napomínala, jak je neposlušný. Laky je prostě její starší a rozumný brácha. Jediný jeho protest je tiché kníknutí, ale piraňu musíme okřiknout my, jinak nepřestane.

 

Vše probíhalo báječně, Laky si rychle zvykl na chod naší smečky, zvládl s námi stěhování do baráčku se zahradou, byl čím dál tím zlatější. Jen si prostě neumí hrát, vůbec netuší co to je. Občas má zásek, kdy třeba začne cupovat bačkoru, já jásám, ale on během cca 2 vteřin přestane a zase se tváří jako ten důstojný pan Greyhound a dělá jakoby nic. Zkouší si občas hrát s námi, pacičkama do nás strká a chňape, občas to vypadá, že si chce ukousnout ocas jak si po něm chňape, ale to je jen chvilkové. Pár vteřin a dost.

Ale co se naučil, a to perfektně, je hlídat. Při jednom venčení na zahradě šel kolem nás nějaký člověk a Laky štěkl. Pak na mě koukl a já nadšená z toho, že se nějak projevil, chválila jsem ho jak blázen. Tak znovu štěkl a koukl na mě. Zase pochvala. A znovu, znovu a znovu. Příště už jsem ho nemusela ani chválit. Toto se naučil bleskově.

To ale později musel přestat dělat, nesmí už lítat, má nemocné srdíčko a má naordinovaný klidovější režim. Proběhnout to ano, ale lítat jak pominutý kolem plotu a štěkat, to už ne. Díky jeho lítání jsem si také tohoto problému poprvé všimla. Běhal kolem plotu s nějakým psem. Když běhali delší dobu, protože páníček psa usoudil, že je to fajn, že se jeho pes s naším alespoň vyběhá, viděla jsem, že Laky zpomaluje. Doběhla jsem k němu, chodila jsem s ním, aby to rozdýchal, ale trvalo to dlouho a v tu chvíli měl i nafialovělý jazyk. Pak jsem si toho začala u něj víc všímat, že po běhu je mnohem víc udýchaný než ostatní. Také pokašlával s náběhem na dávení. Po poslechu srdíčka u paní doktorky mu byly předepsány léky a nastavili jsme klid, pak také později se k lékům přidal karnitin a taurin a ač to není ideální, je jeho stav stabilizovaný.

Také jsme s Lakuškou absolvovali amputaci ocásku. Když přijel, měl ocásek už o kousek kratší a na špičce takový ošklivý, bez chlupů, suchý. Jednoho dne při vítání si ocásek poranil a než jsem si toho všimla, tak jak s ním mával, ohodil všechny stěny v ložnici. Pak jsem ho vedla přes chodbu a obývák do kuchyně, kde jsem měla věci na ošetření a v tu dobu ocáskem taky mával, tak jsme měli ohozený kompletně celý byt. Pak se ocásek zhojil, znovu krvácel, stále dokola, a problémy byly pořád častější, špička krvácela i po lehkém bouchnutí a to hodně. Začali jsme chodit na veterinu, doufali jsme ve zhojení, ale ocásek se vůbec nehojil, bylo to stále horší a horší, až se objevila nekróza a byla vidět kost. V tu chvíli se rozhodlo o amputaci. Tu jsme ale absolvovali na veterině v Praze, protože se mi vůbec nelíbil způsob převazů ocásku na veterině, kam jsme chodili do té doby. Jeden převaz dokonce trval hodinu, obvaz stále nedržel, já myslela že z toho vyrostu, zaplatila jsem za tu hodinu nehorázné peníze a doma jsem převazovala okamžitě znovu. Na té veterině kde byla amputace provedena jsem zjistila, jak má správně vypadat zavázaný ocas a že obvaz klidně vydrží i několik dní. Pak Lakyn nosil dlouho molitanový návlek na špičce, dokud mu nezarostla chlupy a máme svatý klid.

 

Dál jsem sledovala adopce, transporty, příběhy adoptovaných a osudy těch co na adopci čekají v Anglii, Irku i Španělsku. Začínala jsem se zajímat i o španělské galgy. Snažila jsem se rozpoznat fyzické rozdíly, což zpočátku byl pro mě problém. Vlastně jsem „galgo“ poprvé zaslechla od své chovatelky, když se o nich zmínila poté, co jsem jí řekla, že budeme adoptovat Lakyna, jestli by nebyl k Cynthul lepší galgo. No, i kdyby, stejně byl Laky rezervovaný, a o galgách jsem opravdu nic nevěděla. Ale pak se najednou objevila andělsky bílá galga a já byla ztracená. Zamilovala jsem se do nich. Přišli mi tak éteričtí. Začala jsem se o galgy víc zajímat a všímat si jich.

 

Pak, v létě, blesk z čistého nebe, v jednom topicu se objevilo, že jeden žíhaný galgo bude muset do readopce. Viděla jsem ho a věděla, že je to on, že toto je další člen naší smečky. Byla jsem upozorněna, že galgo je jiný než grey, jen jsem v té době moc nechápala v čem je až tak jiný. Mišin byl v dočasu, kde čekal na rodinu a já za něj doma bojovala. V popisu měl, že krásně chodí na vodítku, kamarádí se všemi pejsky. Na to jsem Michala ukecala, že budeme mít vychovaného pejska, který bude vhodný k Cynthy, protože je mladší a bude aktivnější. Rodina se ho prý vzdávala kvůli jeho aktivitě a bydlení v bytě. Byl v Čechách už rok, tak jsem si myslela, jak bude socializovaný, tudíž absolutně bezproblémový, na což Michal docela slyšel. Michael – Mišák původně žil v rodině ještě s jedním greyem a voříškem. No... po rozhovoru s majitelkou jsem byla lehce znepokojena, protože ona mi Mišáka popsala zcela jinak. Na vodítku prý příšerně tahá, jakmile vidí psa vyvádí a skáče… říkala jsem si, že to přece nebude tak strašné, když v topicu byl popsán zcela odlišně. A tak přijeli za námi na chalupu a Mišin v reálu vypadal jinak než na fotkách. Byl to mohutný veliký galgokluk, a ten rozdíl v postavě oproti Lakymu byl obrovský, z fotek tolik nerozpoznatelný. V tu první chvíli abych řekla pravdu se mi ani moc nelíbil, ale to bylo jedno, přece bych to neodpískala kvůli tomu, stejně to byla láska na první pohled, něco v něm bylo, co mě k němu tak přitahovalo. To že tahá na vodítku jak býk byla svatá pravda, hned jsme si to ještě s páníky vyzkoušeli na procházce, že když vidí psa skáče až nad hlavu byla taky pravda. Že dělá na ostatní machýrka byla taky pravda. A bylo to trochu jinak i s mým očekáváním ohledně Cynthy. Mišin si s ní chtěl hrát, to ano, ale ona s ním vůbec ne, strašně se ho bála a utíkala před ním. Takže argument pro Michala, ten jediný zbývající, že bude kámoš pro Cynthy, taky padl. No, ale nešlo jinak, a zůstal. Trvalo tak měsíc, než se ho Cynthy přestala panicky bát na zahradě a schovávat se mu, a i když si spolu doma občas zpočátku hráli (teď už spíš ne), tak se venku honili jen výjimečně. Mišin je na Cynthy až moc divoký a až moc hlučný, protože on si hraje tak, že se u toho hodně zvukově projevuje, říkám, že hučo-vrčí.

Nicméně po nějakém čase si smečka sedla. Incident v druhém týdnu Mišina u nás byl zdárně překonán. Stalo se totiž to že, Mišin a Cynthy stáli za námi, trochu spolu blbli, my si jich nevšímali a nejednou Cynthy s jekotem vystřelila a měla díru od zubu v čumáku. To byl pro Michala signál, že tohle ne, že ať druhý den, protože to bylo pozdě večer okamžitě volám organizaci, a že Mišina vrátíme. Do rána si to sedlo, jak jsme tu ránu zkoumali, usoudili jsme, že spíš vznikla z hraní, že kdyby jí chtěl kousnout, měla by díru i zespoda. Stejného mínění byla druhý den i veterinářka.

Každopádně Mišin opravdu po neznámých psech startoval, a né zcela nevinně, o čemž jsme byli bývalými majiteli ujišťováni, že prý je to jen hra, ale ze strachu by se i pral. O tom jsme se přesvědčili také chvíli po tom, co byl u nás, a to na venčení na Meteoru dorážel né nevinně na dogu. Takže jsme se začali snažit ho toho strachu zbavit. Nejhorší je to se psy velkými a chlupatými. Chrty respektuje, pokud to nejsou afgháni. Asi mají moc chlupů :-) Začali jsme chodit na cvičák na socializaci, nicméně cvičáky tady na socializaci nejsou vůbec připravené. Socializace znamenalo cca 10 minut před vlastním výcvikem, kdy byli psi pod dohledem na volno a to samé cca 10 minut na konci. Pokaždé s novou partou na cvičení to začínalo výskoky s otočkami a přemety nad mojí hlavou. Strachová agrese, radši rovnou zaútočí, čeká, že ho chce každý pes sežrat. Co se otrkal a uklidnil, přišla nová parta a zase nanovo, skoky, přemety, otočky. Pak jsem na cvičáku mluvila s druhou cvičitelkou, ke které jsem sice nechodila, ale odradila mi od chuti ještě kdykoli znovu přijít. Tvrdila, že adopťáci nejsou vůbec vhodní pro normální život, že lidi co si je berou absolutně nevědí  jak s nimi zacházet, že v Americe to řeší líp tím, když je střílejí po ukončení závodní kariéry. No a to byla pro mě konečná. Takže s Mišinovými výpady tak nějak bojujeme sami, trénujeme, na vodítku se naučil chodit krásně, je učenlivý, chytrý, chápavý, ale ten strach je prostě hodně veliký, tak veliký, že v tu chvíli zapomíná i na to, že když je s námi, tak se ničeho bát nemusí a rovnou u něj nastoupí ten obranný startovací reflex. Jak tak čtu nebo jsem se o tom bavila, tak prostě někteří galgoušci tohle v sobě mají, a také víc lidí stejně jako já nemá nějaké výraznější zlepšení nebo posun, pokud u nich tento problém je. Posun pro mě je už to, že dokážeme kolem psa relativně v klidu projít bez skákání, vzpírání se, otoček, vývrtek a hrůzostrašného vrčení. Ale, musím psa zaregistrovat první.

Jinak je Mišin naprosto skvělý parťák, komediant, šašek, vtěrka, žárlivka, co musí všechno mít a co má ze všeho co na něj dám radost a pak na ostatní machruje že on má něco navíc, co oni nemají.  Je to pes, co opravdu ocení každý obojek, obleček, střapeček, ve finále by ocenil i kdybych mu dala na hlavu hovno a chodil by se předvádět před ostatní, jaký je frajírek. Je hodně komunikativní, hodně se hlasově projevuje a hodně při komunikaci s námi používá i packy. Taky je to mazlítko, nejroztomilejší je když si mi položí když stojím hlavu na břicho a kouká mi do očí, nebo si mě obtočí packu kolem nohy. Na zahradě skáče jako koza, každá noha jinam, je hodně hektický a zrychlený. I jeho reakce jsou občas takové zkratovité, prostě něco se stane, a on se rovnou bez přemýšlení ožene, když vidí psa nebo kočku, tak je z toho nervní že za nimi nemůže a jakmile se ho v tu chvíli dotkne nějaký pes nebo je poblíž, tak se ohání a chňape kolem sebe.

 

Posledním členem naší smečky se po delší odmlce stala den před silvestrem 2011 galgí princezna Troya. Tedy když přijela, tak nevypadala vůbec jako princezna a v tu dobu byla „jen“ dočas. Vlastně jsem ani dlouho předtím nepřemýšlela o čtvrtém psu, tři byly strop, do chvíle kdy jsem neobjevila Darcyho. Nádherného světle žíhaného mladinkého galgouška, kterého odevzdali „cikáni“ jedné organizaci se zlomenou nohou, o kterou se nikdo nestaral. Darcy nakonec o nožičku přišel, ale stejně to byl ON, zase jeden osudový, bylo by mi to jedno, ale u Michala to bylo absolutně neprůchozí. Pak tomu osud chtěl a měla jsem 2 greyí dočasy. Díky tomu bylo jasné, že čtvrtého pejska zvládneme, a v prosinci měly přijet tři galgušky k adopci. Ani jedna neměla rodinku a podle popisu jsem si vybrala Troyu, že u nás bude v dočásku. Když Troyu jela, dostala jsem info, že se holky strašně moc drbou a taky dost smrdí. Rychle jsem koupila pipetu Strongholdu a antiparazitní šampón. Realita pak předčila veškerá očekávání, holky předváděly neustálé synchronizované drbání, smrad to byl neskutečný, snad jsem větší necítila. Doma ještě před setkáním se smečkou musela Troyu do vany. Obleček šel ihned do pračky na 90 stupňů a to několikrát za sebou, Troye jsem vyčesala chomáče špíny a chuchvalce chlupů, blechy jsem nenašla, ani jednu. Tak jsem si myslela, že se drbe z té špíny a šla do vany. Byla celá rozdrbaná, celé bříško a hlavičku, tekla jí krev. Myslela jsem, že po koupeli se to zklidní. Pak jsme se šli seznamovat se smečkou, a úplně v pohodě, Troyu uvrtěná je všechny vítala a oni jí. Jako staří známí. Pak jsme se ještě večer zkoušeli vyčůrat, což znamenalo chodit po zahradě s Troyou za zadkem, jakákoli moje otočka, změna směru a ona udělala totéž. Nakonec se zadařilo až na procházce kolem bloku. Alespoň jsem měla trénink na období po jejím druhém silvestru u nás, kdy se Troyu odmítala venčit na zahradě a museli jsme chodit na procházku každé venčení a to né vždy s úspěchem.

Druhý den drbání neustávalo, Troya dostala tričko, aby si ta místa víc nerozdrbávala a nerozkousávala, hodně kulhala a vypadalo to, že zadní nožka jí bolí. Věděla jsem, že má nožku nějakou pochroumanou, ale nikdo nevěděl přesně, co s ní má. Byl Silvestr, dostala tedy už koupený Stronghold a plánovali jsme hned po Novém roce návštěvu veteriny. Na veterině byl diagnostikován a potvrzen svrab. Bylo objeveno jedno svrabí vajíčko. Takže následovalo praní veškerých dek, povlečení, polštářů, obojků a oblečků, desinfekce všeho Savem, pro Troyu aplikace 3x Stronghold po 14ti dnech a pro ostatní také preventivně 2x po měsíci. Od veterinářky dostala i atb, jelikož prý zánět kůže byl obrovský a dlouhodobě neléčený. Předpoklad byl urovnání stavu kůže tak cca půl roku.

Asi třetí den co byla Troyí u nás, se na ní Michal koukal a prohlásil, že taková ošklivka u nás bude asi dlouho. V duchu jsem si říkala, že asi jo, a taky že si jí chci nechat a on to ještě nevěděl a zároveň jsem si říkala, že opravdu není moc hezká, ale povahově tak úžasná. Jak jsme se oba mýlili, Troya se po chvíli dala dohromady, její kůže začala vypadat lépe a srst přestala mít zabarvení do oranžova, postupně se z ní vyloupla nádherná labuť.

Po zaléčení svrabu jsme absolvovali rtg a vyšetření kolínka. Vzali jsme sebou jako doprovod Mišáka, s tím, že jsem se chtěla zeptat na hrbolek co má na zádech a pan doktor první co řekl bylo, to jdou oba s tím samým? Troye byl diagnostikován přetržený přímý kolení vaz a posunutí čéšky směrem nahoru a to asi o 10cm. Zranění to bylo už velmi staré a jediné řešení bylo koleno operovat a vrátit vše přibližně na místo, kde to má být. Mišiho jsme také nechali zrentgenovat, u něj byl v minulosti vaz natržený, čéška o kousek posunutá, také jeho levé kolínko vypadá jinak než pravé (Troya i Mišin to mají na levém koleni), ale již to má zhojené a nekulhá ani ho to nebolí, takže u Mišáka bylo doporučeno jen podávat kloubní výživu. Mišin má v té oblasti u kolena hmatatelný brok pod kůží, takže je možné, že po něm někdo vystřelil a brok mu natrhl vaz.

Na doporučení jsme šli na konzultaci ještě k jinému veterináři – ortopedovi, který k mému zděšení navrhl totální znehybnění kolene a vlastně celé nohy, prý si jinak nedokázal představit, jak by se koleno mohlo dát alespoň trochu do pořádku. To jsme samozřejmě odmítli a samozřejmě se domluvili na operaci u odborníka, u kterého jsme byli poprvé a který má zkušenosti a skvělou reputaci. Na tohoto druhého doktora jsem myslívala, když pak Troya chodila po rekonstrukci vazu umělým vláknem v kastu doma, že takhle by to vypadalo, jen s tím rozdílem, že by to měla napořád a ne jen na 14 dní a byla do konce života mrzák.

V únoru jsme byli objednaní na operaci kolene, bohužel se ale stalo, že se Troye rozjely stehy po kastraci, objevila se kýla, tudíž šla Troya urgentně na operaci kýly a noha se odložila. Zároveň se odoperovala i přední pacička, na které mezi polštářkem a prstem měla stále se nehojící a krvácející zranění od chvíle co přijela. Operace ale proběhla s komplikacemi, Troya hodně krvácela a přehnaně reagovala na narkózu, paní doktorka jí musela rozdýchávat, což mě hodně vyděsilo. Po operaci jsme Troyu nebyli schopni dostat z auta. Při každém doteku a pohybu ječela jako siréna, čekala jsem, kdy na nás vyběhnou sousedi, koho týráme. Po pár nezdařených pokusech jsme ji odnesli domů v dece. Položili jsme ji a jekot pokračoval při každém sebemenším pohybu a doteku i dál. Zlom přišel ve dvě ráno, kdy jsem Troyí měla vstříknout do kanyly, kterou měla ještě v nožičce analgetika. O té chvíle ani nekvíkla a ráno už si pomaličku polehoučku došla i ven se vyčůrat. Zároveň na játrech paní doktorka objevila bílé tečky nejasného původu. Proto jsme nechali udělat odběry krve, které vyšly až na krevní destičky dobře. Krevních destiček ale bylo moc málo a hrozila velká ztráta krve při další operaci. Nechali jsme také udělat sono bříška, a játra podle sona byla v pořádku, bylo to prý jen neškodné zjizvení tkáně. Takže jsme stále prováděly odběry krve a kontrolovaly stav srážlivosti, protože jinak by Troya operaci kolene nemohla podstoupit. Stav se ale postupně zlepšoval a v den operace byl v normálu. Samotná operace kolene proběhla hladce bez komplikací, jen rána byla opravdu veliká, protože po tak dlouhé době co ke zranění došlo, tam bylo hodně srůstů. Troyušku jsme si odváželi ještě spící a s kastem na pacicně. Obávali jsme se stejné reakce jako po kýle, bylo na Troye vidět, že se hodně bojí se sama pohnout, nebo když jsme s ní chtěli manipulovat, ale tentokrát kvíkla lehce jen jednou. S kastem mohla od začátku sama chodit, i schody, vlastně vše, jen pomalu a na zahradě na vodítku. Postupně přestala skákat po třech a začala na nožku i našlapovat, což bylo žádoucí. Jediné hodně nepříjemné bylo, že měla spodní pacinu jak bambuli oteklou a nepomáhaly na to prášky ani uvolnění kastu. Byli jsme i na kontrole, kast byl sundán a  když se zjistilo, že nikde netlačí byl znovu nasazen. Po 14ti dnech se kast musel sundat úplně, při jedné z kontrol se zjistilo, že pod kastem už měla  odřený kotník i s nekrózou. Takže kast šel pryč, Troyu dostala fešnou ortézku se kterou se proměnila v pytel blech, doma chtěla řádit jak blázínek. Nožička během jednoho dne nádherně splaskla, jen byla Troyka hodně nervní z těch otlaků, které svědily. Ale měla smolíka, už během předchozího týdne jsme museli zavést košíček, protože se šikulka dostala jazykem až pod kast a rozlízávala si nahoře jizvu. Jinak jizva byla naprosto nádherná, začali jsme ji na dohojení potírat řepíčkem. Postupně jsme s ortézou začali i chodit na procházky, ještě později ji byl povolen pohyb s ortézou po zahradě na volno až jsme ortézu odložili zcela. Troyí přestala bát Robochrtem :-D

Troyunda nožku krásně používá, ne sice jako kdyby ji měla úplně zdravou, je také pravda, že už byla hodně zvyklá nohu nepoužívat z dřívějška, takže to jak ji nyní používá je zázrak, operací se jí taktéž dostala levá kyčel do správné polohy a srovnala se záda a z Troyi rázem přestal být hrbáček Quasimodo. Po operaci se Troya úplně změnila, když se před operací říkalo, že jí koleno nebolí, tak pravděpodobně bolelo, jelikož ten obrat byl opravdu markantní. Najednou si mnohem víc hrála, blbla, dělala kašpárky, venku si radostně hopsala, procházky si začala užívat a začal se u ní projevovat lovecký instinkt, začala vyhlížet zajíčky na poli se stejnou vervou jako Mišák, štěkala, chtěla lovit a vůbec projevovala úplně jinou radost ze života. Operace jí opravdu pomohla a zlepšila celkovou kvalitu života. Nicméně bohužel, jelikož to bylo hodně staré zranění, už nějakým způsobem srostlé, kolínko už nikdy nebude jako dřív a bude se stávat, že po delší procházce jí může bolet, o čemž jsme se přesvědčili. Troya musí pořád rehabilitovat, tzn. chodit pomalou chůzí nejlépe v písku – což není možné, ale alespoň na trávě, na louce, případně časem ještě absolvujeme aquaterapii.

 

 

 

 

Novinky